Robert:
Už je to stále dokola. Člověk si na ten rytmus lehce zvykne. Pondělí, úterý, čtvrtek … neděle a pak zase. Každý týden se děsíme co nás to zase čeká, ale i tak to nějak zvládneme. Ano, nedaří se mi plnit úterní intervaly – je zima, nohy neběhají, ale jinak to jde. Poslední dobou si raději rychlé tréninky běhám sám, jelikož ta skupina mne nutí se šroubovat „za závit“ a to v té zimě a k přetrvávající bolesti kolena není ideální. Nicméně pár úspěchů se minulý týden povedlo:
- objednal jsem se na vyšetření kolena
- opět jsem přežil tréninkový týden
Iveta se bohužel stále zcela neuzdravila a stále kašle a běhá. Mě zase „počůral“ pes. Chápu, že při běhu je to zvláštní, ale ano. Pod nohy mně vběhl pes, který si z tohoto blízkého setkání „ucvrnknul“. Bylo to zvláštní – chlad a specifická vůně. Bohužel psů je v pražských parcích hodně a hlavně ti majitelé stojí občas za to.
Takže mohu jen napsat „Za mé služby se nic nestalo a jedeme dál“.
Iveta:
Další týden je pryč a stále nejsem zdravotně v pořádku :-/. Tréninky samozřejmě běhám, ale cítím se jako kdyby na mě ležela těžká, obří deka a nohy ne a ne běhat. Úterní intervaly jsou kapitola sama pro sebe (určitě bude líp, Ivet!! :D), aspoň čtvrteční tempo se daří zaběhnout tak, jak je „zadané“. A to večerní nastupující světlo místo hluboké tmy je moc příjemné! Na tréninky se nám daří chodit o chlup dříve, takže zachytneme ještě poslední denní světlo.