Je to týden, co jsem se vrátil nad ránem z porodnice, kde jsem byl přítomen toho, jak moje drahá manželka porodila našeho první dítě – Filipa. Stalo se to 8.5. 2020 ve 3:52.

Od začátku května jsem se snažil být doma, v autech mít dost benzínu/nafty, … prostě být připravený na ten moment, až Iveta zavelí „jedeme“. První termín jsme měli začátkem května (2.5.). Tento termín se prohnal jak voda a hurá … už tu byl oficiální termín, který byl určen na začátku těhotenství – 6.5. I ten jsme překonali. Iveta už začala být nervozní, jelikož … co si budeme povídat – asi to není nic příjemného. Čtvrtek 8.5. začal jako každý jiný den. Vstali jsme brzy, posnídali a plánovali si oběd a i to co budeme dělat. Iveta si potřebovala naťapat svoje kroky a tak vyrazila před kontrolou do porodnice na obvyklou procházku a já jsem doma relaxoval u práce. Kontrola v porodnici byl jen „monitor“ – pro mě neznalého praxe – prostě kontrola :). Následně podepsání smluv u našeho finančního poradce, pak nákup … prostě normální den :D.

Odpoledne Iveta vyrazila na svoji další procházku a já jsem šel na call s mým vedoucím. V průběhu skype schůzky mi volá, že jí praskla voda a že je za chvíli doma – bylo to tady … co mám dělat? Mám dost nafty v autě?, kudy pojedu?, co se ode mne vlastně čeká? Takové vtipné otázky mne napadaly. Samozřejmě se to míchalo se strachem … aby bylo oba v pořádku.

Iveta si zatelefonovala do porodnice, zjistila poslední info a pomalu jsme se začali balit. Já měl mojí taštičku připraven, tak jsem se snažil nestresovat a oběma jsem udělal malou svačinu (globus dalamánek, globus šunka, sýr) a vyrazili jsme.

V skrytu duše jsem doufal, že mi Iveta dá důvod, abych jel jako blázen, blikal na všechny auta, profičel tunely pod Prahou 100 km/hod. a následně vysvětloval policii, že jsem vezl manželku do porodnice. Nic z toho nebylo. Iveta byla jako na cestě na letní dovolenou a ani kolona ji nezkazila náladu. Nicméně když mi dala důvod (že se nudí a tak), zvýšil jsem moji snahu a jízdu zrychlil.

Do porodnice jsem nemohl, tak jsem pouze donesl tašku před porodnici a nechal moje zlatíčka svému osudu. Chvíli jsem nervozně stepoval kolem porodnice a čekal na zprávu. Ta přišla asi po hodině, že zatím se nic neděje, ale že si ji tam nechají. Přes zralou úvahu jsem se otočil směr Fast Food – KFC na večeři a cestou se rozhodl, že pojedu domů – v autě byla zima a já si spacák zapomněl. S Ivetou jsme byl v kontaktu a snažil se co nejlépe spočítat můj optimální příjezd dle zkratkovitých informací, které jsem od trpící manželky dostal.

Cestou domů, jsem se zastavil na pozeku, kde jsem měl 2 šoky:

  • Před pozemkem stála lampa veřejného osvětlení, přestože místostarosta se mi „dušoval“, že ji stavět nebudou
  • Pozemek byl srovnaný a haldy ze základových pasů byly vykopány

Doma jsme si schroupal u filmu moje „Chickec Strips“ spolu s hranolkami a netpělivě žmoulal telefon a očekával pokyn …vyraž už to bude. Hodiny ubíhaly, stejně jako filmy. Když se na obraozvce začalo objevovat více „lechtivých“ scén, tak mi přišla zpráva, asi bys měl vyrážet. Poslušně jsem si zabalil zbylé švestky (spacák) a vyrazil zpět stepovat před porodnici. Moje parkovací místo bylo volné. Nastalo další čekání, než bude Iveta převážena na porodní sál a já budu připuštěn. Po asi hodině čekání ve spacáku (spolu s dvěma vycházkami k blízké zídce v křoví), toužená zpráva přišla. Rozklepala se mi kolena a vyrazil. Byl jsem vpuštěn a instruován jít před sál. Tam za chvíli dovezli mojí klepající se, vyčerpanou a unavanou manželku. Já jsem musel na sesterně vyplnit COVID dotazník, nechat si změřit teplotu a vyrazit do „přípravny“ za manželkou. Tam to byl sprint. Iveta si dala sprchu a už se dožadovala přechodu sál.

Sál byla vlastně malá místnost s křeslem, židličkou pro „doprovod“ a postýlka pro děťatko.

Dal jsem na rady mých známých a cíleně se držel na správné straně manželky – nemusím asi v životě vidět vše. Nicméně netrvalo to ani 35 minut a už se z ničeho nic ozval dětský pláč. Najednou předemnou byli 2 rudí miláčci – Iveta která byla rudá z tlačení a malý Filípek, který byl rudý z protlačování.

Bylo to … nepopsatelné.

Miniko přitulili k mamince a mně sestry připravily obřad „stříhání pupeční šňury“. Nastavené nůžky jsem zvládl střihnout a to bez toho abych přestřihl někomu prst, nebo cokolic nežádoucího.

Je to hotovo … už jsou to 2 samostatné bytosti. Po 9 měsících se konečně fyzicky oddělili.

Nastaly ty standartní úkony, popisování, čištění vážení, měření, zahřívání, přebalování. Mojí roztřesenou rukou, jsem napsalna hrudníček květnové pořadové číslo 39 a na nožíčku „fílípek“. Ještě jsme zvládli připevnit pásek a … hotovo.

Ještě cca 2 hodiny jsme byli jako nová rodina na porodním sále a měli jsme možnost se poznat a začít se sžívat. Savec se přisál k mamince. Po 2 hodinách mi manželku odvezli na oddělení šestinedělí a já se odkymácel k auto. Celý na měkko, v oččích slzičky a vyrazil jsem na cestu domů, jako táta.

Tak, a je to tady. Jsme tři. Filip Urban, 8.5.2020, 3:52, 3290g, 49cm.

PS. Musím poděkovat veškéremu personálu Porodnice Thomayerovi nemocnice, kteří se starali o mojí manželku i o mého syna. Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *