Robert:
Tak a je to za námi!
Jak to ale probíhalo. Poslední týden byl ladící. Volné klusy celý týden. Po problémech 17. týdne jsme se rozhodli pro pondělní volno. Chtěli jsme jít do posilovny, ale nakonec jsme skončili u Babety a Kvída. Byl to příjemný podvečer. Úterý jsme si dali volný klus v čas závodu, abychom ladili „maratonský rituál“. Volná desítka byla velmi příjemná. Středu jsem si přidal další saunu, která mi snad trochu uvolnila ztuhlé, bolavé tělo. Byla to velmi lehká sauna, abych se moc neunavil.
Čtvrtek jsme se skoro celá skupina sešla v RM a dali si večerní volný výklus – hezkých 10 km. Kluci byli dost nadržení, tak jsme je museli brzdit. Pátek jsme si promotali Stromovku a pak frrr domu a odpočívat. V sobotu jsme si šli protočit nožičky na krátký výklus, proložený abecedou, rovinkami a tempovou rovinkou. Odpoledne se mi bohužel udělalo špatně. Bolest hlavy, střevní potíže … skvělé ladění na maraton. Nepomohla sladká cola, brufen … hlava mě bolela jako kdyby tam byla tuna střepů. Ani noc neprobíhala dobře, budil jsem se, chodil jsem na WC, ale což … přece to nevzdám.
Ani samotná příprava před maratonem nebyla nejlepší. Ráno jsme nabrali menší ztrátu … primárně asi díky mně. Museli jsme se vidět s Ivet tátou (support na závod), předat mu předem připravené provozní kapaliny a také mapy, zcela neplánováně poskvrněné colou tak, že byly nečitelné :D. Díky všem těmto „komplikacím“, jsme nestihli rozcvičku, ale aspoň jsme SKVĚLE zvládli TOIky (včetné mého … vyběhnutí ke kostelu) !! (y).
Závod jsem začal příjemně a uvolněné. Opravdu mi to šlo, bavilo a ubíhalo. Krotil jsmem si tempo, abych se neutrhl s blaznivými běžci. Nicméně na 28 km mi začalo docházet. Tempo šlo rapidně nahoru (rychlost dolů) a začal jsem se bát o výsledek. Viděl jsem, jak odpadali jiní a i mně se hlavou honily myšlenky na odstoupení. Z mého tempového běhu z první půlky se stal boj o přežití se zastávkami, aby mi nohy povolily. Nakonec jsem to uválčil, konečně jsem MARATONCEM, neb mám zaběhnutý maraton pod 3 hod. Po občerstvení jsem se vrátil pro Ivet, která svoji bitvu vybojovala s mnohem větší grácií. Nakonec jsme se jako správný oddíl sešli v hospodě na jedno pivo.
Co dál: doklepat jarní/letní sezonu. Stále držet váhu pod kontrolou a zapracovat na výdrži a rychlosti. Konečně snad bude trochu času na jiné aktivity.
Iveta:
„Nemožné“ se stalo skutečností!! :-)) Maraton zaběhnut (visí mi tu medaile fešanda s modrou stuhou) a cíl splněn – výsledný čas 3:26:06.
Po NoMen Runu už jsem se v podstatě pořádně nerozběhla :D. Po týdnu jsem se zbavila svalovky… a dle tréninkového plánu nastaly „odpočinkové klusy“ a ladící dny. Asi mi to snad i prospělo, na trati maratonu nepřišla taková krize, abych přešla do chůze (snad pouze myšlenkově, když jsem viděla odpadající lidi). Perfektně zvolené tempo (díky, trenére!!) vydrželo s velmi malými odchylkami po celý závod a naplánované občerstvovací „táta stanice“ opravdu pomohly. Nicméně nohy tuhly zhruba od 27 km :D. Takže nastoupila hlava a do cíle svého prvního a navíc pražského maratonu jsem se dostala!!! Tam už mě na podlamujících se nohách popadl Robert a šnečí chůzí prošli do zázemí se sprchou a rytím medaile (první maraton jsem si musela nechat zvěčnit, to je jasný).
Teď budu jen doufat, že nohy se dají do kupy a zbytek sezóny si budu užívat – svůj letošní vrchol mám myslím za sebou :D.