18 týdnů jsme dřeli, dávali jsme běhu skoro každou volnou chvíli a velmi jsme se těšili, až to skončí. Samozřejmě jsem věděl, že pro Ivetu to neskončí, že bude hned za mnou chodit a tahat mě za pyžamo se slovy „půjdeme běhat“. Já jsem se těšil na trochu odpočinku – kolo, plážový volejbal, relax … přeci jen těch 18 týdnu bylo hodně monotóních.
Týden po maratonu jsme si dali krátký 5 km závod v Brandýse, kde jsme si dělali zálusk na dobré umístění. Já jsem chtěl zaútočit na bednu, ale hned po prvním km se mi i přes tempo 3:30 vedoucí skupina vzdalovala, tak jsem to zabalil a držel jsem „slušné“ tempo 3:45. Někteří běžci přede mnou odpadávali a tak jsem byl nakonec 4. celkově, 2. v kategorii (osobně beru jako neúspěch, že mě předběhl jeden „stařík“, ale jinak tempo dobré) . Nicméně Brandýský kolektiv nezklamal – dobré jídlo a pití a závod mohu hodnotit jen a jen kladně.
Následoval hodně omezený trénink cca 2x týdně a půlka ve Varech, ale nebudu se nic nalhávat … KDE JE MOTIVACE?
Přiznám, že motivace k běhání se mi hledá těžce. Cítím, že na dobrý závod nyní nohy nejsou, tak proč se dřít. To jediné, co se blbě trénuje tam teď není – HLAVA.
Před prázdninovou pauzou mě čekají cca 3 závody – 1/2ky v Budějcích a Olomouci a Cross Zdiby. Do té doby si musím dát tu hlavu dohromady a připravit se na podzim.