Letošní rok byl plný příjemných událostí. Bohužel, není všechno zlato co se třpytí. Naštěstí – moje letošní běžecké trápení – je jen tak „méně“ důležitá část mého života.
Chtěl jsem letos konečně pokořit čas 1:20 na 1/2 maratonu. Zimní a jarní příprava nebyla špatná, ale ani perfektní. Nicméně závod jsem tehdy rozběhl dobře … ale nechci zase brečet. Naordinoval jsem se svatební pauzu, a řekl jsem si, dám vše do další sezony. Jak jsem se tehdy peltl.
Občasný klus střídal fitko a s Ivetou jsme se tak občas proklusávali. Já si řekl začnu v říjenu/listopadu dřít zimní přípravu. Do toho přišly nějaké bolístky, služební cesta a tak jsem do prosince stihl jen pár tréninků, které mi ukázaly, že nějaká rychlost ještě je a vytrvalost bude bolet jako vždy.
Nicméně po prvních pár zimních km (v prosinci) se mi objevila bolest v koleni, kdy jsem nedoběhl 2 tréninky po sobě. Naordinoval jsem si delší pauzu a čekám na vyšetření u lékaře. Možná se k tomu běhání nemám už vracet, třeba je to „pokárání“, že jsem to více jak půlrok flákal, ale tu výzvu „pod 1:20“ mám stále v hlavě.
Letošní rok je z mých posledních 5 běžeckých let nejhorší – nejméně km, nejméně závodů … ještě že ten zbytek stojí za to!