Po běžeckém roce 2018 jsem byl plný očekávání. Minulý rok, se povedl návrat k pravidelnému tréninku, proběhlo zlepšení na všech distancích od 5 km až po maraton. Do začátku roku jsem vstupoval s obavami, co bude, ale moje tělo si překvapivě dobře poradilo se zátěží. Probíhala pravidelná regenerace a vlastně vše šlo, jak mělo.
Poslední závody v roce 2018 se již nepovedly, … křeče, únava … tak nějak všechno dohromady. Říkal jsem si klid, další rok, bude super.
Letos to bohužel není žádná sláva. Cílem bylo se kvalitně připravit na ½ maraton v Praze a pokořit čas 1:20:00. Nicméně zde byl i další cíl – svatba, stavba … Z tréninků jsem neměl takovou radost jako minulý rok, více to bolelo. Životospráva šla od desíti k pěti a tak asi nebylo žádným překvapením, že pocit z tréninku se přenesl do reality = nebyla to žádná sláva.
Pražský ½ maraton jsem „vzdal“ na 11 km a už jsem ho jen „doklusnul“ za čas 1:25, což by minulé roky byl skvělý čas. Já chtěl víc. Aspoň Ivetě, tehdy budoucí paní Urbanové, se to povedlo podle představ. Další závody jsem již neplánoval, jen jsem se nechal přemluvit k:
- Štafetě České Budějovice (3×5 + 6,075km) s kamarády z Runnig Mallu
- O2 štafeta (4×5 km) s vodiči Run Czech
Nicméně ze služební cesty jsem si dovezl „přetížené“ achilovky a přetrvávající bolest lýtek. Jakoukoliv smysluplnou přípravu na výše uvedené závody jsem musel zapomenout. Nepomáhala ani pauza, ani automasáže. Samozřejmě moje „ego“ mi nedalo, abych se na ½ maratonské štafetě v Českých Budějovicích nesnažil. Bohužel, výsledek byla dalších 14 dní bolesti a kulhání. Samozřejmě ano O2 štafetu jsem nebyl sto vypustit. S prvním kilometrem jsem byl spokojený (3:23), ale samozřejmě tempo jsem neudržel a výsledný čas nebyla žádná hitparáda. Nebudeme si nic nalhávat, bez tréninku to opravdu nejde!
Vzhledem k přetrvávající bolesti při rychlejších pohybech, si musím nyní o rychlejších bězích a těžkých trénincích pouze nechat zdát. Pomalejší běhy mi naštěstí tolik nevadí a tak jsem schopen se aspoň občas „vyklusávat“.
Proto jsem se rozhodl, že rok 2019 asi nebude rokem „splněných běžeckých přání“ – ukončím letošní závodní sezónu. Povedlo se hodně dalšího a nemůžu být nenasytný – obzvlášť, když minulý rok se povedl na 105%. Je paradoxem, že jsem letos vlastně běžel jen 1 závod – pražský ½ maraton.
Letos se ještě určitě zúčastním několika závodů, ale bez sportovních ambic. Bude se jednat hlavně o „novomanželský běh“ – The Maverick inov-8 Snowdonia X-series
Je patrné, že tento závod má svojí kvalitu. Jedná se nejen o 23km spolu s 1260 výškovými metry, ale také o nevypočitatelné britské počasí.
Další plány? Bez závodních ambic je vše jednodušší, člověk se necítí svázán.
Rád bych se poctivě věnoval regeneraci, cvičení a „protahování se“. Samozřejmě bych také rád dostal pod kontrolu jídlo, váhu a celkovou životosprávu (míněno i dostatek spánku). Pokud mi to zdraví dovolí, rád bych stihl aspoň jeden „rychlostní“ cyklus před vánoci, abych byl dobře připraven do nového roku.
Co bude další rok? Kdo ví… Plány jsou velké. Stále mám nevyřízené účty s 1/2 maratonem a časem pod 1:20:00.