s podtitulem stihni letadlo do Tokia 😀

Lépe jsme si to totiž naplánovat nemohli. Poslednímu závodu, kterému jsme věnovali část letní přípravy, předcházela o týden dříve Prague Birrell desítka, kde to oběma prostě sedlo a běželo se opravdu parádně. Naivní představa, že za týden nohy plně zregenerují a v Ústí nastoupíme v plné síle, se ukázala jako lichá :-). Dopadlo to tedy tak, že Ivet závod hooodně bolel (ale svůj plánovaný čas zaběhla NA UŠMUDLANOU VTEŘINKU přesně) a Rob jí od půlky trasy statečně doprovázel. V půlce trasy mu totiž začalo ostře protestovat lýtko a vytyčený čas byl neudržitelný. Po proběhnutí cílem jsme si s kývající medailí na krku urychleně vyzvedli své věci a „utíkali“ k autu (výklus, že jo). Nejnutnější kousky jsme si převlékli v autě, zabalili a hurá zpět do Řeže. Ivet byla tak rozházená a pravděpodobně chtěla TAK MOC ukončit sezónu, že na parkovišti po zavření dveří auta nechala své závodní boty (i s ponožkami!!!), které s ní odběhaly celou uplynulou sezónu (a ta byla!). Doma následovala sprcha, dobalení kufru a následoval odvoz na letiště. Večer jsme totiž měli plánovaný let do Tokia :-)). Překvapivě vše klaplo a my se po 17 hodinách vypotáceli na letišti v Hanedě!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *